Rok 2012 přinesl mnoho skvělých nahrávek i mimo hudební teritoria, ve kterých se Metalopolis běžně pohybuje. Jelikož jako školní houby nasáváme i mnohé další žánry a vlivy, rozhodli jsme se přijít s tímto skromným výčtem podle nás toho nejlepšího / nejzajímavější / nej... z minulého roku.

Jeho první díl je poměrně pestrý. Najdete v něm vše od ambientních a experimentálních nahrávek, přes velmi svérázný hip hop, elektronické písničkářství až po „obyčejný“ pop. Je potěšitelné a inspirující zároveň sledovat současný hudební svět ve všech jeho proměnách. Laciná formulka hlásající, že „vše podstatné již bylo vymyšleno a nyní se už jen recykluje“, může po poslechu nahrávek LANY DEL REY anebo CHROMATICS působit jako neoddiskutovatelný fakt, ale druhou stranou mince zůstává neustále se vyvíjecí způsob uchopení již vymyšlených postupů.

V tomto směru se nám - posluchačům dostává stále velikého množství výborného materiálu ke zkoumání anebo jen k obyčejnému nenáročnému poslechu. Posuďte sami...

SCOTT WALKER – Bish Bosch

Len ťažko by ste vlani hľadali album s výstižnejším, bohatším názvom. A vôbec – len ťažko by ste vlani hľadali blízkych príbuzných hudby Scotta Walkera. Je presne ako znásilnený obraz Hieronyma Boscha. Je plná jazykových a hrdelných cvičení, zneužitých nástrojov, zvukov aj pazvukov: od mačety, cez surové mäso až po chór prdov. (Čítate správne.) Navodzuje predstavu ohromného sveta čudných oblúd a omylov prírody. Skladá sa z podstatných detailov. Je zaťato nedostupná. Je konkrétna a abstraktná zároveň. Je čarovná aj hrôzostrašná. Je avant-gardou pre 21. storočie. Je oslavou tvorby. Poraďte si s tým.

(Upútavka na YouTube.)

MAX RICHTER – Recomposed By Max Richter: Vivaldi – The Four Seasons

Ako môžu znieť Vivaldiho Štyri ročné obdobia z pohľadu človeka, čo počul elektroniku, minimalistickú hudbu alebo post-rock? Max Richter vyhodil z notoricky známych kompozícií tri štvrtiny nôt a nechal iba tie, ktoré sa mu páčili najviac. Rúhanie. Výsledok nie je práve „barokový“, čo by si o ňom pomyslel Antonio? Ťažko povedať. A práve o to ide: adaptácia nemusí byť len sklopením hlavy pred hudobnou Autoritou. Môže sa zmeniť v konštruktívny dialóg. Pre znalcov možno zábavný, pre „nepobozkaných“ možno konečne prívetivý. A pre bežných poslucháčov? Prinajmenšom zaujímavý. Aby sme neklamali, Richterove Štyri ročné obdobia mohli byť pokojne menej ľúbivé a formálne odvážnejšie. Na druhej strane, práve preto, že nie sú, dopadli oveľa lepšie než vlaňajší pokus s operou od ambientného projektu BIOSPHERE.

(Upútavka na YouTube.)

ANDY STOTT – Luxury Problems

Film Leni Riefenstahlovej o vyše sedemdesiat rokov neskôr. Na poli minimalistickej, pôžitkárskej elektroniky boli najčastejšie skloňovanými menami ANDY STOTT, BURIAL, JOHN TALABOT a HOLY OTHER. Najvychvaľovanejšiemu z nich patril zhodou okolností aj jeden z najkrajších obalov - nie náhodou vyjadruje eleganciu, odhodlanie i voľnosť. „Temné, atmosferické techno“ Andyho Stotta, o ktorom píšu svetové médiá, pomáha budovať aj uhladený industriálny lomoz. To, čo sa môže zdať na povrchu priamočiare a monotónne, je v skutočnosti bohaté na vrstvy a bočné uličky – modulovanie a spájanie zvukov. Nepravdepodobná klubová hudba zažila plodný rok. Tento odľudštený prienik mužského a ženského bol možno jeho vrcholom. 

(Počúvajte.)

LOSCIL – Sketches From New Brighton

Dobré ambientné albumy vydali minulý rok THOMAS KÖNER, ALIO DIE aj BRIAN ENO. O Könerovi sme už písali, o Enovi budeme o chvíľu tiež. Zabudli sme na LOSCIL. Projekt kanadského bubeníka obľúbených indie-rockerov DESTROYER formálne ničím veľmi neprekvapuje. Je v podstate logickou súčasťou vydavateľstva Kranky - podobného a podobne sympatického garanta kvality, ako boli pre metalistov Neurot Recordings, Southern Lord alebo Hydra Head (aj s muchami). „Sketches From New Brighton“ má to, čomu sa dnes sprofanovane hovorí „atmosféra“. Je harmonický, subtílny a príjemne rytmický. Je chladnou nočnou hudbou.

(Pozrite si klip na YouTube.)

(Z vecí, o ktorých sme písali a už nebudeme, si pripomeňme ešte ihličnatý folk MOUNT EERIE. A pokiaľ si stále nemyslíte, že hudba je náboženstvo, pokrstí vás WOVEN HAND.)

Klypso

LANA DEL REY - Born To Die / Paradise

V historii popové hudby hrály silné ženské hlasy vždy významnou roli a nejinak tomu bylo i v roce 2012. Tak například jednu z nejlepších titulních skladeb z filmů s agentem Jejího veličenstva Jamesem Bondem se podařilo vytvořit talentovaná Britce ADELE. Avšak zatímco mě osobně její ostatní tvorba nechává chladným, z jejího stínu vystupující Američanka Elizabeth Grant přišla s nesmírně povzbudivým debutem. Umělkyně vystupující pod pseudonymem LANA DEL REY neohromí originálním přístupem. To v těchto sférách asi nikdo neočekává, ale snaha nepodlézt vysoce postavenou laťku dobrého vkusu se rozhodně cení. Dvojici nahrávek; kromě alba „Born To Die“ vyšlo na podzim i mini „Paradise“, lze vytknout nadprodukci a natahování stopáže, toliko typickou pro mainstreamovou hudbu, ale v těch nejsilnějších momentech máme co do činění s vynikajícími písněmi. Vzývání ducha „staré dobré Ameriky“ minulého století může leckomu připadat jako hudební doprovod k dýchánkům Tea party, ale fakt je ten, že obě nahrávky díky tomu dýchají silnou nostalgií, až by se chtělo říci, že tato je jednoznačným motorem většiny skladeb. Rozhodně to platí pro ty nejlepší z nich, jímž vévodí nádherná balada „Ride“ právě z onoho podzimního EP.

(Plná verze klipu ke skladbě „Ride“)

CHROMATICS - Kill For Love

Kostka cukru rozpuštěná v ranní kávě po prohýřené noci. Těžká kocovina ze současného světa. Beznadějný manifest zvěstující další neradostný den. Sedmnáctka neúprosnou melancholií prodchnutých songů jednoznačně vévodila hudebním událostem loňského roku. Zdánlivě primitivní stavba skladeb, nepříliš vzrušivý vokál Ruth Radelet a to vše pod rouškou v současnosti populárního retro soundu. Příhodnější pojmenování zvuku CHROMATICS by však bylo bezčasí, neboť jejich hudba je navzdory vší sázce na dobový syntetizátorový zvuk veskrze nadčasová.

(Neoficiální klip)

MEMORY TAPES - Grace / Confusion

To se vezmou 2-3 silné motivy, jež by sami o sobě vystačily na několik písní, nechají se uležet, aby došlo k jejich organickému propojení a zbytek už se dostaví zanedlouho i sám. Tak jednoduché to samozřejmě na třetím albu svého současného projektu neměl ani Dayve Hawk, ale lehkost, s jakou servíruje těchto 6 vzdušných kompozic hovoří pro tuto verzi. Zřetelné odkazy k 80. létům ve formě synthpopového snění nejsou vůbec na škodu. Naopak, jejich teleport do žhavé současnosti proběhl pod rukama tohoto Američana s neuvěřitelnou přesvědčivostí. Jen zdánlivě na poslech náročnější nahrávka v sobě skrývá až slastné pocity blaženého poslechu jednotlivých zdařilých melodií, které nenudí ani na, ve vetšině případů, rozsáhlejší časové ploše. Paradoxně tak na konci nepřichází pocit plného nasycení, ale spíše jen k povzbuzení chuti na další vydatný chod. Trefa přímo do černého, jejíž jediným negativem se časem může stát její vlastní kompoziční lehkost. Jinými slovy - to malé riziko oposlouchání prozatím však nestojí za řeč.

(Poslouchejte)

Dalas

DEATH GRIPS - The Money Store

Čo sa týka hip-hopu, rok 2012 patril DEATH GRIPS. Nielen kvôli sérii „vyjednávaní“ s labelom a epizódke s penisom na obale ich aktuálneho albumu. Trio združené okolo známeho muzikanta Zacha Hilla (HELLA, Marnie Stern, Joanna Newsom...) sa pred dvoma rokmi prezentovalo na vynikajúcom mixtape „Exmilitary“, na ktorom vzdalo hold agresívnemu pouličnému hip-hopu, ale aj hardcore punku a alternatívnemu rocku. Sample od výmyslu sveta podporovali zvierací rap, tony beatov a neuveriteľne temná atmosféra. Jeho nástupca s názvom „The Money Store“ určite splnil očakávania. Doska zapácha punkom a zároveň žiari ružovou artsy elektronikou. Dominujú jej lámané Zachove beaty. Je albumom plným energie, vkusného hip-hopu, šialene odhulákaných pesničiek.

(Klip na YouTube.)

Phill

Mohlo by vás zajímat:

Druhý stručný průvodce výtečnou hudbou roku 2012
Třetí stručný průvodce výtečnou hudbou roku 2012